Jak jsem přežil ,,Bé sedmu" - 2023

Při pozorování výkonů, počasí a některých přátel na letošní Beskydské 7 jsem zavzpomínal na svoje působní na této impozatní (čti nesmyslný) trati více jak 100km.

Jak to celé začalo

Psal se podzim 2021 a já stále hrál soutěžně fotbal. Přišel zápas v Horažďovicích, který byl (myslím) pro moji kariéru ten poslední. Neškodný pohyb do strany a koleno povolilo. Celkem jasná diagnóza - přetržený přední křížový vaz.

Přišlo období rehabilitace a postupné přípravy na kudlu v Berouně u Dr. Kopečného. Nic pěkného, ale nyní vlastně relativně banální věc. Operace proběhla úspěšně dne 22.02.2022 - vidíš tu magii? Je to palyndromické datum :).

Následně jsem měl předepsáno cca 6 měsíců rekonvalescence, postupného zatěžování, posilování. Všechno šlo celkem jako po másle a koleno se hojilo a myslím, že zahojilo rychle a skvěle. Po cca 6 měsících jsem zkusil první běh - bylo to strašný, neuměl jsem dát nohu před sebe abych vlastně běžel. Nicméně každým dalším během se to zlepšovalo a zlepšovalo a postupně jsem se začal cítit dobře.

Nějak jsem narazil na závod B7 a vždy mě tyhle závody lákaly a fascinovaly. Asi jsem se zmínil kamarádům, kteří mi dali startovné k oslavě mých 30.

Výborný dárek, respektive něco jako hřebíček do rakve. Vzal jsem to však celkem poctivě, snažil jsem se připravit, jak nejlépe amatérsky jsem uměl. Bral jsem to jako velkou výzvu, ale v žádným případě jsem nevěděl do čeho jdu :)

Znamenalo to vlastně to, že cca 1 rok po prvním běhu od operace se postavím na start jednoho z nejextrémnějších závodů u nás.

Příprava

Nezkušený Tomáš vůbec netušil, neznal Beskydy, neznal takhle dlouhé závody, takhle velké převýšení - ale hurá do toho po hlavě. Pár kamarádů/kamarádek z Plzně se také připravovalo, tak jsem se připrdelil k nim. Jel jsem s nimi už den dopředu do do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme byli ubytovaný v chatce v kempu. Večer jsme zašli na něco k jídlu na pivko samozřejmě + celkem brzy spát. Věci jsem měl samozřejmě pečlivě připravené už z domova a snažil jsem se nachytřit co mám mít s sebou apod.

den D

nezačalo to ideálně, nervozita vlastně vzrostla, práce mě dohnala a musel jsem být připojený na důležitém meetingu a myslel jsem si , že se vyspim ještě odpoledně po obědě.

Opak byl pravdou, odpoledne jsem samozřejmě neusnul a tak jsem si možná zadělal na hlavní problém a chyba č.1 - NEDOSTATEK SPÁNKU.

Kolem 18.hodiny jsme již jeli do Třince vyzvednout do zázemí čísla a další věci a připravit se na start. Poprvé jsem z auta viděl Beskydy a musím říct, že vzbudily velký respekt. Profil tratě na papíře nepůsobí tak hrozně, jako když ty kopce vidíte. Homole nasázené vedle sebe a vy víte, že po každém kopci vás čeká údolí....

Start byl tento ročník plánován na 21:45. Atmosféra samozřejmě trochu houstla, já si přišel celkem v pohodě. Chtěl jsem si to užít, cítil jsem se dobře a neměl jsem žádné zdravotní problémy. Jak se start blížil, lidi se začali rozhejbávat a sdílet emoce zážitky, stoupal mi brutálně adrenalin.

startovní výstřel

Opravdu neskutečný zážitek je start. Několik hromadných startů jsem již zažil , napříkald pulmaratony Runczech, kdy vám hraje Vltava, nicméně start B7 je ještě o level jinačí. Máte husinu až na prdeli z toho, kolik energie v jeden okamžik může být na jednom místě - stadionu v Třinci. Několik tisíc lidí si zde píše různé příběhy. Někteří závodí, někteří se snaží překonat sami sebe a dokázat nemožné, někteří běží naboso a někteří si prostě jdou užít okamžik, protože milují Beskydy.

Přidám sem ještě další důležitou věc mé připravy a to plánek s kontrolama/občerstvovačkama/důležitýma úsekama. Většinu mi poradili zkušení harcovníci.

První čtvrtina

Nejprve se startuje po rovině a potom se začne stoupat na sjezdovku Javorový. Celkem vostré stoupání, na kterém má většina ještě spoustu sil. Všechno vypadalo celkem v pořádku, respektive první 2 kopce až k občerstvovačce na Morávce.

Běželo se mi super, začlo slušně pršet až se z toho stal slejvák. Necítil jsem zimu, ani potřebu se oblékat a třeba i jíst. Adrenalin působil na plné obrátky.

Ač jsem měl nastaveny na hodinkách budíky na pravidelní jídla asi po hodině, nějak jsem to zaignoroval a zapomněl se dostatečně najíst. Přišel tedy bahnitý výstup ve štrůdlu lidí na Travný a přišla první obrovská krize - křeč do pravého stehna. Křeč taková, že nemůžete pokračovat a chytá se vás znovu a znovu. Vůbec jsem nechápal co se děje a snažil jsem se dostat na vrchol. Za chvilku mě chytly křeče i do druhého stehna. To už začlo být kritické , koukám na hodinky a je to teprve 27.km.

Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Nahoře na kopci jsem tedy sundal batoh, nandal všechno oblečení co jsem měl, vytáhnul všechny podpůrné magnesia a housky, sušenky a začal to do sebe pod tlakem cpát. Zároveň jsem ztratil spoustu pozic, protože jsem nesbíhal, ale velmi pomalu šel až na občerstvovačku na Krásné.

Tady jsem potkal Jirku, který bohužel skončil kvůli problémy se zažíváním. Povzbudil mě do dalších km a říkal, že pokud není problém s břichem a zranění, ať pokračuji.

Na občerstvovačce měli škvarkovou pomazánku a kofolku, která mě podle mě zachránila. Nezpanikařil jsem, dostatečně jsem se najedl a zkusil jít dál.

Chyba č. 2 a 3 - NEPODCENIT POČASÍ a PRAVIDELNÉ JÍDLO (i když nemám hlad)

Druhá čtvrtina - Lysá hora

Musím říct, že se Beskydy neukázaly vůbec v hezkém počasí. Byla zima, mlha, vlhko, hnusně. Cesty, kterými se stoupalo a klesalo se tak stávaly hodně kluzké. Ta trasa vede především kořenitými a kamenitými úseky, technicky velmi náročné především v únavě.

V druhé čtvrtině mě čekala Lysá hora - obávaná hora, která je těsně před půlkou.

Nějakým způsobem jsem se probral a vyšlápnul to docela v pohodě a i jsem zase začal místama sbíhat dolů. Pocit se teda zlepšoval. Na Lysé hoře byla teda zku... zima a vítr, takže jsem udělal fotku pro zbytek skupiny (nepublikovatelná prdel) , dal kyselé rybičky a běžel dále.

Seběh na Ostravici, která představuje obrovské zázemí s velkými možnostmi a také pomyslnou půlku závodu jsem byl někdy dopoledne. Holky tam již byly připravené se zázemím, kdy jsem vyměnil ponožky, vysušil nohy, převlékl triko, dal si kafe. A dal jsem si zasloužený rest jako přípravu na další neméně lehkou část.

a pokračujeme druhou půlkou

Hned z Ostravice dostanete čouda. Čeká vás výšlap na Smrk, který velmi prověří vaše schopnosti a techniku v kluzkém terénu. Na smrku vám zbývá ještě cca 43 km, což je slušná porce. Dost mě mrzí, že bylo počasí jaké bylo. Těšil jsem se na hezké výhledy, což by Smrk jistojistě nabízel.

Seběhem ze Smrku se dostanete na občerstvovačku do Čeladné, kde na mě čekal můj support - Petr s Barčou a klukama. Kus toho seběhu se opravdu musí běžet, protože jinak tam zemřete, je to dlouhá lehce nakloněná rovina. Jelikož jsem trochu cítil kolena hodil jsem do sebe jeden Ibáč (vim, že srdce zaplesalo), abych to seběhl.

Support mě povzbudil velmi dobrou náladou a naplnil další silou. Samozřejmě jsem se snažil pořádně občerstvit vším co bylo k dispozici.

jedeme dál

Pak čeká pozvolně ale nakonec velmi prudce výstup na Čertův mlýn a sestup do sedla na Pustevny. Zde jsem se cítil skvěle. Mají zde vývar na polévku.

Tady je jediný místo, kde si můžete cestu oficiálně zkrátit, tzn. že nepoběžíte dolů na Ráztoku, ale jdete rovnou na Radhošť. Není to velká zkratka, ale ušetříte si spoustu výškových metrů.

Já (čti idiot) se samozřejmě rozhodl to dát celé, tudíž jsem seběhl dolů, což byl prudký sestup po asfaltě, který mi vzal spoustu sil a nebylo to v pohodě. Taky jsem už začal mít trochu problém se zažíváním, tj. že už žaludek neumí přijímat jídlo a většinu času jedu na pití -kombinace sladké (coca-cola) a voda. Výstup na Radhošť pro mě byl dalšíém utrpení a zažil jsem tam opravdovou další krizi. Tělo už prostě začalo mít dost. Chodily mi však zprávy z domova a i od supportu na trati, abych to nevzdával. V kombinaci s tím, že nejsem zvyklý nic vzdávat, jsem se zakousnul a šel dál. Je důležité, že mě nic kromě únavy a psychiky nebolelo. Žádné zranění ani velké problémy. Radhošť byl dosažen kolem cca 5. hodiny odpoledne.

Sběr zombíků

Nyní mě cca na 90.km čekala Pindula - Poslední malá občerstvovačka, kterou jsem následně začal přezdívat ,,zombie" občerstvovačka. Sem kdo dojde, nechce už vzdát a taky to tak vypadá. Lidi jsou otejpovaní od hlavy k patě, jsou opravdu unavený, vyčerpaný, zlomený. Zároveň nechtějí skončit a chtějí těch posledních cca 11 km dojít. Proto zde stojí ,,záchranné" podpůrné týmy a snaží se jakkoliv povzbuzovat, aby našly v daném jedinci trochu závěrečných sil. Já požádal holky o coca-colu a banán. Ještě mi řekly pár posledních vlídných slov a já se vydal vstříc poslednímu kopci a seběhu.

Na vrcholu Velkého Javorníku jsem byl kolem 19:30, tzn. celkem daleko a čekal mě teda seběh v trochu šeru, kdy už bylo zapotřebí vytáhnout čelovku. Upřímně to není sranda s takhle unavenýma nohama sbíhat technicky náročné pasáže, ale povedlo se. Sbíhal jsem ještě s jedním týpkem, se kterým jsme si pěkně pokecali už při výstupu na Javorník. Svítili jsme si čelovkama tak, aby nám to dělalo dobře stíny a viděli případně dobře nástrahy v podobě kořenů či kamenů.

pojď to doběhnout

Cíl byl blízko, ale zároveň daleko. Bylo nutné po seběhu taky běžet ještě městem. Přišlo mi to relativně nekonečné, ale strašně jsem se těšil vidět závěrečnou rampu. Možná je ten pocit vidiny cíle přeceňovaný.

Hodně lidí si myslí, že to musí být dokonalý pocit... Já mohu říct, že ten pocit nebyl nijak zvláštní. Byl to pocit úlevy, pocit z velmi dobře odmakané práce a dokončeného cíle. Nic není lepší pocit, než být v cíli něčeho, co jste si vysnili, chtěli jste dokázat. Přitom o nic moc nejde - je to jen běh. Každý ten pocit má jiný, záleží také jaký je za tím příběh. Můžete vidět všechny emoce v cíli, včetně totálního smíchu či pláče. Je to extrémní závod, který přináší naprosto všechno, co si dokážete představit.

Závěrečnou rampu, která představuje pomyslnou K2 v podobě schodů jsem samozřejmě vyběhnul jako bych byl čerstvý a šel si pro zaslouženou medaily a přivítat se se supportem. Byl jsem taaak šťastný a taaak unavený, že mi ani pivo nechutnalo.

co tak závěrem

Základní otázkou je vlastně proč jsem to dělal. Ani nevím, je to prostě výzva, kterou jsem přijmul a dokončil, i když ne ve svým vysněným čase. Doporučil bych to víceméně všem lidem. Opravdu poznáte čeho jste schopni a jak silnou vůli máte. Není to totiž tolik o tréninku a svalech, je to o hlavě a o tom jak dokážete pracovat s krizemi, které stoprocentně prijdou. Chtěl jsem si taky vlastně zkusit, zda je koleno v pořádku a dá se něco takového absolvovat po roce (amatérské) přípravy.

a ještě někdy?

Ano, chtěl bych si to ještě minimálně jednou dát. Měl jsem svůj cíl kolem 18 hodin. Myslím si, že nebyl nereálný, nicméně moje nepřipravenost a začátečnické chyby mě přibrzdily. Beru to však s velkou pokorou, protože spoustu lidí ještě nikdy nedoběhlo a vždy je přibrzdí něco jiného - například zranění. Takže těším se na někdy příště a doufám, že si to více užiju, včetně počasí, výhledů a zajímavých setkání na trase. Vzhledem k tomu, že mi druhý den nebolely ani nohy a měl jsem jen dva malé puchýře na patách, byl ten pocit výrazně příjemnější. Samozřejmě tělo velmi strádalo na trase a správně jsem si měl dát klidně 3 týdny naprosté volno a nechat nohy a tělo odpočinout -což jsem neudělal - chyba č. 4.