Po nejvyšších vrcholech a ještě dál

Smělý plán vznikl v mé hlavě a splašil jsem alespoň dva další koně - Matyho a Petra. Cíl byl přejít nejvyšší hřeben, tj. Třístoličník - Plechý, dojít až na Hochficht a končit až za Vítkovo kameny ve Frymburku. Počasí ale nepřálo a tak se plán záhy změnil....

Start byl ve Strakonicích na autobusovém nádraží. Hned na začátku se nedařilo a odpolední autobus, který nás měl přivézt na Kvildu měl něco přes 2 hodiny zpoždění. A tak jsme si koupili pár piv na nádraží a vymýšleli co dál. V tom přišel nějaký smrtelník, že když bysme jeli s nima a složili se na cestu, tak nás hodí s jeho kamarádkou. Po chvilce váhání - „ proč ne " .

Petr se trochu bál. Během chvíle se ukázalo proč.

Pět lidí včetně 3 narvaných krosen do krátkého trojkového golfu bylo dost. Kluk byl těsně po řidičáku a auto podle mého neprošlo technickou. Jak jinak si vysvětlit, že z nevysvětlených příčin samovolně chcípalo do zatáček v kopci. Byla to cesta smrti, ale dorazili jsme, zaplatili jsme a rychle vpadli do pivovaru na Kvildě, kde do nás strachy zasyšelo pár místních zlatavých moků.

Posilněni a uklidněni jsme se vydali na celkem krátkou cestu na Bučinu. Cesta se tam vine celkem pozvolna až k pramenům Vltavy, kde jsme dali lehkou odpolední sváču. Pak už jsme šli přes Stráž k Bučině. Byl by hřích nezavítat do jedné z nejlepších hospod - Alpské vyhlídky. Kde jsme doplnili tekutiny včetně vody na uvaření večeře a snídaně. Pak jsem si vzali pivo s sebou a šli na nouzové nocoviště. Petr si postavil stan (nebojsa), já s Matym jsme spali venku jen na plachtě, hlásili celkem hezky.

V noci jsme šli vyfotit pár hvězd, ale byla taková lehká oblaka, která viditelnost snižovala. I tak to bylo kouzelný, krom těch kravinců, které jaksi v noci na louce nejsou vidět.

Ráno padala trochu rosa, ale spalo se nádherně. Pak začalo trochu pršet, tak jsme rychle vzali věci a schovali je pod přístřešek a tam uvařili, sbalili a pak vyrazili na cestu směr Nové Údolí.

Cesta nejprve vede jedněmi z nejhezčích šumavských luk a pastvin - Knížecí Pláně. Potom už klasická koupelnová zastávka u rašelinového Žďárského jezírka.

Bylo celkem vedro, takže jsme zastávku na svačinu a osvěžení uvítali. O pár kilometrů později jsme již byli ve Strážném. Kde už jsme měli v nohách víc než 15 km a dalších 13 nás do Nového Údolí ještě čekalo. Počasí už se trochu začalo zhoršovat, ale nepršelo - pouze se zatáhlo. Cesta ze Strážného se celkem táhne, jsou to dlouhé asfaltové rovné pasáže. Ale zatim to šlo, nohy nebolely a kluci nehudrovali. Konečně v Novém Údolí a rovnou do Krčmy Vagon, aneb občerstvení v maringotce na kolejích. Něco jsme snědli a nakoupili nějaké zásoby na večer. Předpověď není moc příznivá, nicméně v kopcích a horách nikdy nevíš.

Šli jsme tedy postavit stan (pro Petra) a my nějaký přístřešek z plachty. Uvařili jsme si jídlo (Maty si do toho přidal spoustu hub co nasbíral), popíjeli jsme pivo, hruškovici a hráli si na ukulele a pak krásně usnuli. V noci a nad ránem solidně pršelo, naštěstí přístřešek byl kvalitní a vydržel.

Dlouho jsme se ráno rozmýšleli jestli půjdeme dál, nebo skončíme tady a pujdem na vlak.

„Nejsme srabi. Jdeme se podívat nahoru, když už tu jsme."

Nahodili jsme tedy pláštěnky a vyrazili vstříc hřebenu. Pršelo fakt hodně a během několika minut jsme měli nohy všichni durch. Ono nám tam nateklo nejvíc asi zeshora, co stékalo po nohou. Nevadí, zima nám nebyla, tak jsme pokračovali.

Cesta se vine nejdříve po asfaltě, poté celkem náročným kamenitým terénem kolem Rosenauerovy nádrže až na Třístoličník.

Hned jsme zalítli do hospody, nicméně jsme měli jen omezené možnosti v eurech. Ale kafe a na nějaké pivo to stačilo. Trochu přestalo pršet, tak jsem vzal foťák a šel se podívat na skalky Hochstein a kapli sv. Jana Nepomuckého. I když bylo takovéhle počasí, to místo má zvláštní energii a kouzlo.

Pak už jsem vyzvedl kluky v hospodě a šli po hřebeni, který má několik vrcholů. Tím posledním, který jsme ten den zdolali byl nejvyšší vrchol české Šumavy - Plechý. Po rychlé pauze jsme se vydali po náročné žluté cestě dolů k Plešnému jezeru. U Stifterova pomníku je za normální viditelnosti nádherný výhled. O ten jsme tedy byli ochuzeni, jelikož nebylo vidět na metr. Tak příště...

Dole u Plešného jezera se to začlo trochu trhat a ukázala se nám i část jezerní stěny. Pak už jsme se rozhodli, že další den nepůjdeme, jelikož předpověd byla nepříznivá i na další dny.

Nemělo tedy cenu se trápit v mokrých botech následující dny. Vrátíme se proto příště za lepšího počasí. Petr to utvrdil ještě tím, když si zvrtnul kotník a tedy musel doťapat se zatejpovaným nateklým kotníkem až do Nové Pece na nádraží. Tady jsme již nasedli na vlak, obuli se do suchých ponožek a bylo nám hej. Cestu jsme měli zpět do Plzně dlouhou a tak jsme hráli, pozpěvovali a popíjeli.

Šumava umí být slunná a vlídná, ale také pochmurná a drsná. Takové prostě hory byly, jsou a vždy budou. A proto je máme rádi....