top of page
Vyhledat

Madeira křížem krážem

  • Obrázek autora: Tomáš Klíma
    Tomáš Klíma
  • 1. 10. 2018
  • Minut čtení: 36

Madeira se postupem času stává velmi oblíbenou destinací minimálně mezi Evropany. V letošním roce obhájila jak evropskou, tak světovou nejoblíbenější ostrovní destinaci (Europe's/World's Leading Island Destination). Ostrov je navštěvovaný lidmi všech generací ze všech koutů světa.

PLANNING

Říkali jsme si, že bychom zase někam vyrazili. Tentokrát by to mělo být na delší čas, někam dál, nějaké dobrodrůžo a hlavně krásná příroda. Volba byla celkem jasná, padla to na ostrov Madeira.

Tento ostrov je součástí stejnojmenného souostroví, skládá se ze dvou osídlených ostrovů (Madeira a Porto Santo) a z neosídlených souostroví (Desertas a Selvagens). Madeira je autonomní oblastí Portugalska s hlavním městem Funchal. Je to sem blíž z afrického Maroka, než z Portugalska, ale historie nakonec přisoudila tyto ostrovy Portugalcům. O ostrově má povědomí velká spousta lidí, mnoho z nich zde i strávilo dovolenou a tak naše první kroky vedly za kamarády, známými a také na různá fóra a blogy zjistit, co vše lze na Madeiře vidět a nevidět. Očekávání jsou velká, na Madeiru se převážně všude pějí ódy a chvalozpěvy.

Dále - ostrov sopečného původu, vysoké hory, strmé útesy a levády.

Hmm, co je to leváda? Leváda je primárně systém zavlažování, který slouží pro dopravu dešťové vody, popřípadě vody z vysokohorských pramenů pomocí kanálů vedených po povrchu skály nebo tunelem. Pokud není voda z levád využívána k zavlažování, může být použita jinak - v hydroelektrárnách a samozřejmě také jako zdroj pitné vody. U téměř každé levády je po straně vytvořená cesta, primárně využívaná pro údržbu kanálů. Sekundární účel těchto cest je čistě turistický, a tak díky levádám je Madeira protkaná širokou sítí turistických cest podél levád. Často jsou na nich vodopády, často jsou vykutané vysoko ve skále a představují možnost nádherných scenérií.

TO PŘESNĚ CHCEME!!!

Sledujeme možnosti letenek a plánujeme dále. Zkoukneme nějaké ty internety a dozvídáme se, že by ten ostrov vlastně šel projít z západu na východ po svých a že by to nemuselo být tak dlouhé a dalo by se spát ve stanu. Fajn, velice lákavá nabídka. Tak to naplánujeme tak, že si projdeme ostrov s krosnou a stanem, a pak se ubytujeme v hotelu a poznáme další zajímavá místa, odpočineme, poznáme kulturu a mentalitu místních lidí.

Počáteční nápad je tedy na světě. Teď musíme zabrousit trochu do podrobností. Pořídili jsme zpáteční letenky od Smartwings, přímý let v pondělí (10.9.2018) a zpět (28.9.2018). Plán je prostý a jasný. Za cca 11 dní projít ostrov z Porto Moniz až na východní cíp ostrova, na poloostrov Sao Lourenco. Cestou bylo v plánu projít tu nejzajímavější část ostrova (alespoň pro nás).


Podrobný plán jsme vytvořili za velké pomoci mapy.cz a papírové mapy od Kompass. Chce to propojit, ale vesměs se dá na offline mapy.cz v mobilu opravdu spolehnout. Na plánované trase jsou různé levády a cesty, dohromady cca 150 km. Oba jsme nevěděli samozřejmě, co od toho očekávat. Někteří říkali, že druhá polovina září již není tak pěkná, že počasí není stabilní apod. Máme v plánu projít centrální masiv a dojít na nejvyšší horu Madeiry (Pico Ruivo - 1862 metrů úrovní moře). Dále jsme chtěli projít severovýchodní pobřeží a nějaké levády s vodopády a tunely.

Celý ostrov je přírodní rezervace a je zapotřebí (jak pro koho samozřejmě, ale proč si dělat problémy, když jde jen o vyplnění pár papírů) si kvůli stanování ve volné přírodě zařídit povolení kempovat na předem určených místech (na webu MadeiraCamping). Míst pro postavení stanu je opravdu hodně, a dá se to různě propojit, že z toho vyjde pěkná cesta. Na místech, kde zrovna kempovací místo není, bude zapotřebí nějaké udělat. :)

Sbíráme poslední rady a doporučení od kamarádů a na webech. Nakupujeme zásoby jídla (blééé ovesné kaše), nějaké oblečení, stan, powerbanky, (protože těch nebude na cestě nikdy dost) a další potřebné věci na trek. Koneckonců elektroniky na dokumentarizaci celé výpravy jsem měl sbaleno opravdu dost, čehož jsem později litoval. Každý kilo v krosně je ku*va znát.

Prvním oříškem bylo sbalit 2 krosny do letadla, když limit odbaveného zavazadla byl 15 kg a těch věcí na 11 dní na treku je třeba docela dost, ale šlo to.


Let, přílet, první minuty na Madeiře a ztracená šrajtofle

DAY 0 - 10.9.2018 - 10,6 km

Sbalený a natěšený na poznávání všech různých koutů Madeiry jsme byli připraveni na letišti včas. Odbavení proběhlo v pořádku, jeden kufr 14,8 a druhý 14,7 kg. Dali jsme si něco ke sváče, koupili nějakej driják na rozjíždějící angínu a šli přes kontrolu na gate a taky na poslední české pivo. Letadlo mělo asi hodinu zpoždění a tak jsme odlétali cca v 13:30 SEČ. Let měl trvat něco přes 4,5 hodiny. Přistání na Madeiře je prý pro vybrané piloty (krátká přistávací plocha, silný vítr na pobřeží). I přes obavy bylo přistání naprosto v pohodě, pilot jen udělá dvě takový větší otočky, pak s letadlem trochu víc „flákne" a jde rychle a prudce na brzdy. Na zemi jsme byli cca v 16:30 Madeirského času (posun -1 hodina).

Na letišti jsme počkali na krosny, vybalili je z fólie a šli najít nějaký bus do Funchalu. Z letiště do Funchalu jezdí autobusová společnost SAM. Jsou dvě možnosti - jet Aerobusem nebo klasickou linkou. Doporučuju aplikaci SAM Madeira Bus - je to tam celkem přehledné a je možné si zobrazit i mapu, kudy autobus jede a kde jsou zastávky. Aerobus je dražší (5 euro, zpáteční 8), ale trochu více prostornější. My zvolili cestu normální linkou čísto 113 (3,35 euro/osobu). Trochu jsme plašili, kde vystoupit. Na první pohled vám totiž přijde, že si lidi zvoní, kde chtějí a on ten řidič zastaví všude. Nejlepší je asi vystoupit na pobřeží, před obchoďákem Sao Lourenco Palace. Tady je outdoorový shop, kde lze nakoupit plynové kartuše (jak šroubovací, tak nacvakávací). Na 10 denní trek jsme raději vzali dvě 220 g kartuše. A EEEJHLE!!! První chvíle ve Funchalu a my jsme zapomněli peněženku v autobuse. Rychle jsme zavolali na terminal SAM, zjistili řidiče, a peněženka byla za 20 minut na světě na terminálu, ale bohužel bez peněz. To na začátku výletu úplně nepotěší ale stává se.


První noc jsme měli zajištěnou v FX hostelu. Je to velmi příjemný hostel (společná kuchyně, koupelna). Všechno zánovní a příjemný přístup. Pokoj pro 2 na noc za něco málo přes 600 kč i se snídaní. Ubytovali jsme se a seběhli zpátky k oceánu, podívat se na město a pobřeží a někde se najíst. Pak už jsme šli zpět unavení do FX Hostelu. Byl to náročný den!


Pro úplnost informací - na Madeiře jezdí 3 společnosti autobusů:

První den, aneb cesta autobusem přes ostrov do Porto Moniz

DAY 1 - 11.9.2018 - 10,4 km

Ráno jsme vyrazili brzy po snídani na zastávku k pobřeží. Jeli jsme v 9:00 autobusem č.139 (společnost RODOESTE Horários) z Funchalu do Porto Moniz, kde začínalo naše putování. Řidičské umění místních autobusáků je na vysoké úrovni :). Cestou bylo několik zastávek - vyhlídka Cabo Girao, Ribeira Brava, Sao Vicente. Po 4 hodinách jsme dorazili do Porto Moniz. Nádherné městečko na kraji oceánu. Jednou z nejzajímavějších atrakcí jsou přírodní bazénky a tak jsme využili situace a šli se poprvé vykoupat v slané oceánské vodě. Když jsou větší vlny, přepadá voda z oceánu přes stěny bazénu. Vstup do bazénků stál 1,5 euro /osobu.

Po koupačce a návštěvě místního supermarketu jsme vyrazili vstříc prvním kilometrům v kopci. Z Porto Moniz jsme šli přes vrchol Pico do Caldeirao do kempu u vodní elektrárny Ribeira da Janela. Prvními kroky jsme poznali, že tady budou kopce větší, než se zdály. Za pár km jsme nastoupali 400 metrů. Cestou jsme potkali místní paní, která se nám snažila vysvětlit (když to nešlo portugalsky, tak rukama a nohama), že tudy cesta do kempu nevede. Papírová mapa tu cestu neukazovala, tak jsme trochu znejistili. Mapy.cz však ano, a tak jsme, leč lehce nervózní, věřili, že tam ta cesta bude a nakonec byla. Cestou jsou nádherné výhledy na městečko. Přešli jsme vesničku a došli na začátek trasy Vereda da Faja do Barro.

Hezká cestička, která nás dovedla až do kempu. Na naši cestě to byl jediný placený kemp. Taktéž jediný místo na kempování, kde jsou sprchy (i teplé), čehož jsme samozřejmě rádi využili. Kemp je hezký, byly zde asi jen dva stany (už je to mimo sezónu). Po postavení stanu a nějaké sváče jsme šli na krásnou vyhlídku ke skalnímu masivu trčícímu na pobřeží z vody - Ilhéu da Ribeira da Janela. Pak už jsme se šli navečeřet (těstoviny se salámem a sýrem), umýt, dobít elektroniku a spát.

První naše leváda a pochod do Fanalu

DAY 2 - 12.9.2018 - 12,3 km

Včerejší noc nebyla uplně klidná, Vodní elektrárna dost hučela a v noci hodně foukalo. Vstávačka se sluníčkem se nekonala, jelikož byla docela mlha. Tak jsme se v klidu nasnídali, sbalili věci a vyrazili hurá do kopce. Neměla nás čekat velká porce kilometrů, ale mělo se celý den stoupat. Cílové místo na spánek - Fanal, leží přibližně ve 1200 metrech. Stoupali jsme do kopce do vesničky Ribeira da Janela, ve které je krásný kostel. Obecně jsou kostely na Madeiře udržované, hezky zdobené a všem přístupné. Dále jsme postupovali výš až jsme přišli na začátek první naší levády - Levada dos Cedros a Ribeira da Janela. Tato leváda vedla především v lese a stále proti proudu většinou po schodech a většinu cesty jsme šli v mlze. V místě, kde se přechází hlavní cesta a je zde rozcestník jsme byli upozorněni, že Levada dos Cedros je dále uzavřena. OK, jdeme tedy směr Fanal po silnici. A to už se dostáváme nad mlhu a naskýtají se nám nádherné scenérie. Jakmile zasvítilo sluníčku, sundaváme teplejší vrstvy oblečení a je nám pěkné vedro. Kousek před jezírkem Lagoa do Fanal (v tohle období vyschlé) je krásná vyhlídka. Dostáváme se do řídkých vavřínových lesů, které by měly patřit mezi jednu z mnoha památek UNESCO na Madeiře.

Podle fotek by zde mělo být krásné jezírko, bohužel je to polovyschlá loužička sloužící jako napajedlo pro pasoucí se kravičky. Mezi kravičkama jsme se napojili na cestu Vereda do Ribeira Funda a ta nás dovedla až do místa našeho nocoviště - Fanal. Krásné prostředí vavřínových lesů a teda taky všudypřítomných koblih od krav.

Odpočívali jsme, udělali si polévku a čekali, až skupina či rodina místních lidí dokončí svoji žranici u místa na sezení a vaření. Potom jsme si postavili stan, uvařili jídlo a vyrazili se kouknout na vyhlídku k vrcholu Rocha dos Ingleses. Tady na nás čekali dechberoucí výhledy a pozorování valící se mlhy od moře směrem výš a výš. Udělali jsme pár fotek, seběhli zpátky ke stanu, zahráli karty, vyluštili pár křížovek a šli spát.


Z mlhy do sluníčka a Rabacalu

DAY 3 - 13.9.2018 - 12,2 km

Noc nebyla opět klidná a jak jsme poznali, tak vždy kolem 23-24 hodiny začne silně foukat. Probudili jsme se do úplné mlhy. Ble, to bude teda hnusnej den!! Cesta po hřebeni ztrácela smysl, byla hustá mlha a silný vítr. Tak jsme trochu změnili plán a šli ještě dál po silnici a potom se napojili na cestu (Vereda do Fanal) až v místě, kdy se přiblížila asfaltce. Po téhle turistické cestě jsme šli pár km, pak nás čekalo velké neznámo v podobě čárkované cestičky a prudký sestup k levádě (Levada da Rocha Vermelha).

Tahle cesta opět „překvapivě" chyběla na papírové mapě. Odbočku jsme našli, byla to hodně zarostlá cesta, avšak nějaké lidi tam letos asi jít museli. Prodírali jsme se houštím, ale šlo to. Pak přišly i docela ošklivé sestupy po nízkých skalkách. Občas jsme museli sundat krosny, hodit je dolů a slézt nalehko. Asi bychom si představovali lepší cestičku :D. Nějak jsme se tedy dotrousili na levádu, zpočátku úplně vyschlou. Začátek levády není žádná hitparáda, na několika místech byla dost rozbitá, muselo se jít po kluzkých kamenech ve vymletém korytu tekoucí vody dolu a nahoru. To nebylo super. Po pár takovýchto místech už jsme se dostali na klasickou levádu - pohodlnou cestičku vesměs po vrstevnici. Pak najednou začala prudce leváda klesat o několik stovek výškových metrů. Šlo se po strmých kluzkých schodech dolů (po levé straně proud vody a po druhé sráz do údolí), což Linda úplně nerada.

Nicméně na téhle straně kopce už se pěkně protrhlo sluníčko a tak už nás doprovázely výhledy do hlubokého údolí a na protější vysoké kopce. Dále jsme mírně klesali po levádě a i jsme potkali asi 4 lidi. Wow, tak to jdeme asi správně, i lidi tady chodí!!! Měli jsme na výběr, buď jít na levadu 25 Fontes, vyšplhat se opět po čárkované cest, tuhle odbočku jsme přešli a rozhodli se jít po jiné čárkované cestě, která vedla doleva nahoru po přejití mostu přes Ribeira Grande. Šli jsme už přímo do Rabacalu. Po této čárkované spojnici jsme se dostali na Levadu das 25 Fontes, kousek po ni šli, vystoupali schody k Levadě do Risco a poté už do cíle.

Rabacal je výstupním místem mnoha levád. Oproti dřívějším letům tu vybudovali nádhernou hospůdku, kavárnu, nebo jak to nazvat. Byla zde moc milá obsluha, měli dobré pivo (Coral). Bylo zde hodně turistů (především Němci), které sem dolů svážel autobus z horního parkoviště. Místo na spaní bylo kus nad touto hospůdkou, ale tam nebyla ani voda. Místní obsluha nám řekla, že často lidí staví stan hned pod hospodou s výhledem, a je zde i místo na sezení, záchody (o které se stará nějaký pán). Místo se nám líbilo, a tak jsme tam stan postavili. Domluvili jsme se, že ráno necháme v hospůdce bágly, a půjdeme obě levády (Levada das 25 Fontes a Levada do Risco) nalehko. Dali jsme si pivko v občerstvení a kochali jsme se pohledem na terase do údolí, ze kterého jsme dnes přišli. Fuuu, celkem náročný den. A teď hurá spát ať jsme ráno včas sbalený.



Vodopády, náhorní plošina či strašidelné Caramujo

DAY 4 - 14.9.2018 - 18 km

Probudil nás krom brzkého ranního budíčku opět pozdní večerní vítr. Rychle jsme si udělali něco k snědku, sbalili věci do krosen a šli čekat až přijede personál restaurace. V 9 jsme nechali bágly na chodbě v restauraci a vyrazili nejdříve na Fontes. Cesta je pohodička, bez těžkých báglů se to jde celkem snadno. Za chviličku jsme dorazili k vodopádu. Úchvatný! A nejúchvatnější je, jít včas a zažít to jako my, BEZ LIDÍ!!!

Udělali jsme pár fotek,poseděli u krásného jezírka a pak vyrazili stejnou cestou zpět a poté co jsme vyšlapali schody, jsme odbočili doleva po Levadě do Risco na stejnojmenný vodopád. Je vidět už z velké dálky. Myslim si, že patří k těm největším (nejvyšším) na Madeiře. Čím víc se člověk přibližuje, tím víc je ohromen. Kousek před vodopádem je místo na fotky. Asi tam vedle i cesta pod vodopádem, ale tam je to zavřený a ani bych se to raději nepokoušel nějak přelézat. Tady už dojem trochu kazí nával turistů. Je tu i pěkně vlhko, teče tu voda snad ze všech skal.

Trochu mokří už běžíme zpět na Rabacal. Dáme si skvělý sendvič, limču, pobereme krosny a vyrážíme stoupáním na parkoviště na plošině Paul de Serra. Chtěli jsme jít Levadu do Paul a poté pokračovat na Caramujo (naše další nocoviště). Na plošině probíhá celkem rozsáhlá stavba. Někde staví silnici, někde podle všeho prý přečerpávačku, nicméně Levada asi přístupná nebyla, protože všude bylo rozježděno a rozkopáno. Tak jsme se vydali po hlavní cestě. Kousek od parkoviště nad Rabacalem je možnost občerstvení u hotelu (Estalagem do Pico da Urze) Doporučuju si kdyžtak doplnit vodu, čeká vás úmorná cesta po silnici, po planině, připomínající Route 66. Rovina, na které je už snad vidět i zakřivení zemského povrchu, anebo už mi to po tom asfaltě asi nebaví a mám mžitky. Zkoušeli jsme stopovat, ale moc aut tu nejezdí - slepá cesta (uzavírka v sedle Encumeada).

A většina aut co tu jezdí jsou malé pekáče, do kterého se prostě další 2 lidi ještě s velkýma báglama nevejdou. Ale my bychom aspoň zastavili určitě. Oni ne! :( Podél cesty je všude stavba a roste tady maximálně bodláčí, které nevypadá, ale píchá dost. Tak bacha! Odbočili jsme z hlavní cesty směrem na nocoviště Estanquios, které jsme minuli. Dále se dostáváme k nějaké hájovně (Forestal House), kde jsme museli nutně nabrat vodu, protože dále už voda nikde není. Pak už se jen sejde ke Caramujo po klikaté cestě, kde vozí turisty na „safari" kolem větrných elektáren, které poměrně dost hučí.

Po pár km odbočíme k rozpadlým, vyhořelým a docela děsivým budovám. A ozvalo se: „Tady jako budeme spát?". No a jako co jiného budeme dělat, strašidla tu nejsou, nebuj :). Udělali jsme jídlo, postavili stan a šli spát, stejnak se to tu už zahalilo do husté mlhy. Tak dobrou!

Přes Sao Vicente do sedla Encumeada

DAY 5 - 15.9.2018 - 13 km

Zas*aný větrný elektrárny. Ani jeden z nás se nevyspal. Možná jen trochu po použití provizorních špuntů do uší z toaleťáku. Snídáme, balíme věci a jdeme. Nepůjdeme po levádě (PR17), jelikož je prý zavřená a nechce se nám to pokoušet, že bychom se někde ke konci měli vracet.

Vsuvka - Jen tak mimochodem, občas bych sledoval stránky (VisitMadeira), kde jsou aktualizovány stavy levád, tedy jen těch hlavních označených PRxx. Jsou tu i většinou stručný popisy vybraných levád. Nebo třeba zchecknout WalkMeGuide, tady je to trochu podrobnější. Může se stát, že je leváda zavřená nebo tam probíhá údržba. Je dobrý mít informace předem. - konec vsuvky.

Další den nás čekalo Pico Ruivo, tak jsme seběhli po Curral dos Burros do Sao Vicente. Po cestě obdivujeme Eukalypty, a lidi v jeepech obdivují nás, jak opice na safari. Na začátku asfaltové cesty vidíme několik složek IZS. Něco se asi stalo na jedné z levád a asi zde záchranáři museli vyprošťovat lidi. Trvalo jim to docela dlouho a sjelo se tam celkem dost aut. Když jsme sešli na hlavnější cestu, došli jsme k restauraci (Restaurante Lavrador). Tady jsme sedli, pokecali s obsluhou. Pak jsme se svezli autobusem do sedla Encumeada. Zastávka autobusu byla hned naproti restauraci, směrem do kopce. V sedle (Boca da Encumeada) jsme se rozhlédli po okolí a koukli na začátek zítřejší trasy.

Došli jsme si taky zjistit, kde můžeme ráno nabrat vodu, cestou na Pico Ruivo totiž vodu nikde nepotkáte. Voda se dá sehnat buď v kempu Chao dos Louros pod sedlem Encumeada a nebo v sedle ve SnackBaru. Pak už jsme jen scházeli do stanoviště Chao das Pocas. Po cestě jsme si ale řekli, že se nám nechce asi až úplně dolů. Věděli jsme, že to budem muset ráno zase šlapat nahoru, a tak jsme zakempili kousek od cesty na jednom z odpočívadel. Ono tu už pak stejně moc aut nejezdí. Když někdo opravdu nepotřebuje do sedla, tak jede jinou cestou - tunelem, což je kratší a mnohem rychlejší. Dnes to uděláme trochu jinak, nejdříve se najíme a pak až se trochu setmí postavíme stan, aby nás tu někdo náhodou nebuzeroval, že kempíme na odpočívadle. A rychle spát, zítra musíme brzy vstát, čeká nás sakra náročný den.


Na vrchol v oblacích Pico Ruivo po PR 1.3

DAY 6 - 16.9.2018 - 19,1 km

Fuuu, ten budík, vždyť je ještě tma!

Ale musíme, čeká nás fakt náročný den z Boca de Encumeada na Pico Ruivo po PR 1.3 Vereda da Encumeada. Podle map nás čekalo cca 2 500 nastoupaných metrů. Koukam na počasí a hlásí nám tam furt lehkej deštíček. Snad to bude dobré. Rychlá snídaně, balení a "výběh" do sedla ke SnackBaru.

Tady mají otevřeno brzy, tak si dáváme nejdražší plechovkovou kolu na Madeiře (3,5 euro), doplňujeme vodu (asi 4 litry) a jdeme na začátek trasy. Zatím jsme furt v mlze a trochu mrholí. Cesta začíná dlouhýma schodama nahoru a zase dolu a nahoru a zase dolu. Pak už jdeme přes první (nízký) vrchol Pico da Encumeada. A za nim zase dolů.

Trochu si říká člověk, proč ku*va klesá, když musí jít nahoru a později vysvětlím logiku madeirského trekkingu. Následně jdeme podle mapy po vrstevnici, ale tak to není, je to furt nahoru a dolu a nahoru a dolu. Jde se kolem Pico de Jorge, což už je vrchol přes 1600 metrů vysoký.

Když takhle stoupáme a klesáme, tak se střídavě dostáváme do mlhy a nad mraky. Nad mrakama je úplné azuro a jsou tam neskutečný výhledy, kde mi padá brada na zem. Tyvole to jsou fakt neskutečný kopce. A to už se dostáváme (celkem rychle) do sedla Boca das Torrinhas, kde je křížení naší cesty PR 1.3 a PR 2. Dáváme zde lehkou sváču a pokračujem směr Pico Ruivo - píšou 3,5 km.

A zase jdeme nahoru a zase dolu, ještě Pico Ruivo nevidíme, schovává se nám za jinou z hor, kterou samozřejmě musíme obejít. Ale vidíme Pico do Arriero, jehož dominantou je vojenský radar, vypadající jako přerostlý golfový míček. Ty výhledy jsou fakt hustý, ale taky nás začínají bolet nohy a síly ubývají. Sluníčko do nás solidně praží a moc se není kam schovat. Cesta je celkem fajn, celkem široká. Místama si člověk musí dát bacha kam šlape. Na Madeiře je populární trail running, takže nás cestou předběhli takovýhle 2 běžci. Palec nahoru, tohle bych teda nedal. Linda už začíná být trochu nasraná. „Proč zase jdeme dolů, když musíme jít na nejvyšší horu?". A tady se hodí vysvětlení. Protože když chceš jít nahoru, musíš si to nejdřív naklesat a pak můžeš stoupat. To samé platí i opačně - když chceš dolů, musíš nejdřív nahoru.

Musím říct , že fakt náročné 3,5 km, kdy už taky dochází voda. Už vidíme Ruivo!! Furt je nějak vysoko a daleko. Když už jsme skoro nahoře, u rozcestníku vedoucí jen k vrcholovému kříži, rozhodnem se nejdřív jít pro vodu k domu Casa do Ruivo. Škoda, že tady stále nic není, zavřený vybydlený dům, špinavé záchody a VYSCHLÝ kohoutek s vodou. Sakra. No nic, jdeme na vrchol, kde už se těšíme na vrcholové PU (Pilsner Urquell), který táhnu až z Plzně.

Vychutnali jsme si pivko a taky nádherný výhledy a až hrůzostrašný pohled směrem odkud jsme přišli. Kilometrově nic moc dálka, ale s tím báglem to byl záhul. Linda sotva ťape, já toho mam taky dost. Dáme si tu fotky, porozhlídnem se a jdeme směr Archada do Teixteira. Asi v půli cesty na parkoviště je voda v takové malé studánce. Vodu si musíte pustit, a má dost malý tlak, takže předpokládám, že proto neteče v domku pod Ruivem. Vítězoslavně jsme se zde napili a pokračovali. Nocoviště (Pico das Pedras) bylo dost vzdálené, je asi 6 km od parkoviště, jenom dolů po silnici. Mysleli jsme si, že sem jezdí normálně bus - omyl. Zkusili jsme jeden sympatický německý pár, zda nás nesveze dolů. Neměli problém. A tak naložili nás, smraďochy i s krosnama a po cestě nás vyložili u nocoviště.

Tady je to moc hezké nocoviště, je tu všude voda, místo na sezení, krásný plácky pod stromy i záchody. Dnes už byla taky potřeba se umýt, což jsme zvládli tak trochu v umyvadle, popřípadě se polévat ledovou vodou. K večeři jsme měli bramborovou kaši se salámem - největší lahůdka. Po dnešním náročným dni jsem se rozhodl přemluvit Lindu abychom změnili plán. Viděl jsem, jak byla zničená a mně už taky moc sil nezbývalo. Měli jsme v plánu jít přes Queimadas, vodopád Caldeirao Verde a Inferno, přes dlouhý tunel a Veredu Faja Noqueira a tam někde spát. Byl jsem trochu skeptický, kde tam spát, jak v tunelech s velkými bágly a hlavně vzdálenost a nastoupané metry měly být snad větší, než dnes. Uděláme to prostě jinak, s tím, že se do kempu v Ribeiro Frio dostaneme o den dřív a naopak poslední den rozdělíme do dvou. Linda souhlasila. Hurá do stanu a spacáku, tady se docela ochladilo, že i já vytáhnul mikinu.

Přes hory, doly a vyhlídky do pstruží vesnice Ribeiro Frío

DAY 7 - 17.9.2018 - 15,2 km

Dobré ráno. Zase se probouzíme do mlhy. Dnešní cíl je Ribeiro Frío. Ráno jsme si udělali „pro změnu" ovesnou kaši a čaj. Pak jsme vyrazili trasou, která vedla hned přes hlavní cestu lesem směrem na Lombo do Galego. Jde se vesměs po lesní cestě, pak po asfaltě. Z 1100 metrů jsme sešli do nějakých 300 a pak jsme zase stoupali V nejnižším místě je na levé straně vidět zajímavý (růžový) barák s věžičkama. Je to nějaké museum rodiny Teixteira. Vypadá to zajímavě, ale podívat jsme se tam nešli. Následně jsme šli zase po cestě nahoru a zastavili se v místním baru na kolu.

Pak jsme šli dál a rozhodli se svézt přes údolí autobusem ke kostelu Sao Joao Batista. Paní z baru nám sice říkala, že nemá cenu čekat na autobus, který jel za 20 minut, že tam jsme pěšky za půl hodinky, ale nenechali jsme se zlákat a myslím, že jsme udělali dobře, při mém odhadu by jsme to šli minimálně hodinu a půl. Mimochodem, autobusová společnost Horários má na většině zastávek i jízdní řád, takže fajn.

Od kostela jsme prudce stoupali mezi místními domky stále nahoru a nahoru. Papírová mapa ukazovala červenou trasu-zkratku, na vyhlídku Balcoes. Tahle cesta byla zasypaná a zatarasená stromama, asi uměle, takže jsme to raději nepokoušeli a mapy.cz tam ani žádnou takovou cestu neukazují. Odbočíme na hlavní cestu Estrada da Laurissilva.

Dávejte pozor, je tu celkem provoz. Po levé straně je pak pěkná vyhlídka do údolí. Pak už přicházíme do Archada do Pao Bastiao. Je tu pár restaurací, kohoutek s vodou a začátek krátké trasy, vedoucí na Balcoes. Tohle je fakt nádherná vyhlídka na ty nejvyšší hory (Ruivo, Arrieiro apod.) a na vodní elektrárnu Faja da Nogueira, kolem které bychom šli, kdybychom nezměnili plán. Teď už jdeme do Ribeiro Frío po pěkné levadě Vereda dos Balcoes (PR11). Tady jsou 2 restaurace, pstruží farma a naše nocoviště. Je zde velká kumulace aut a turistů. V jedné z restaurací vám udělají pstruha z místní farmy. Ta farma je přístupná, je tam spoustu bazénků s pstruhy, do kterých teče voda z řeky nebo pramene Ribeiro Frío, proto ten název. V restauraci jsme si dali pivko a poprvé ochutnali ponchu. Potkali jsme tam český páreček z Hradce Králové, se kterými jsme chvíli poseděli a nasdíleli zážitky.


Taky jsme vyzjistili nějaké informace ohledně půjčení auta apod. Pak jsem šli najít nocoviště. Celkem klidné místo s pěkným místem pro vaření. Nejspíše však kvůli pstruží farmě jsou zde všechny kohoutky, kde by normálně tekla voda, vyšroubované, tak musíte pro vodu buď k restauraci (před restaurací po levé straně je kohoutek) nebo normálně do levády, která vede vodu do pstruží farmy. Dneska to nebyl až tak náročný den, ale stejně nás už trochu bolí nožky. Vaříme si nějakou dobrotu (asi čočku) a jdeme na kutě.


Pohodovou levádou PR10 nad Porto da Cruz

DAY 8 - 18.9.2018 - 13 km

Dnešní den se vydáváme po snídani zpět k restauracím v Ribeiro Frío. Zde je výchozí bod trasy PR 10 Levada do Furado. Je to velmi oblíbená trasa, vede vlastně téměř celou cestu po vrstevnici a je na ni možné potkat dost turistů. My je potkávali až déle, protože jsme vyšli celkem včas. Po cestě je několik krátkých tunelů a průchodů. S krosnou je to na několika místech hodně úzký, takže občas bokem, občas skrčit, ale dá se to. Jinak je to pohodlná leváda. Ke konci levády se dostáváme k Lamaceiros. Opravují zde nějakou hájovnu, kde budou nebo i byly nějaké záchody. Je tu hezké odpočinkové místo se sezením a výhledem na Lagoa da Portela, což je umělá vodní nádrž. Při svačině nám dělali společnost odrzlí ptáčci, které nám uzobávali svačinu. Pak už se jen sestupuje dolů do Portely. Cesta z Ribeiro Frío je sem asi 10,5 km dlouhá. Zde je velkolepý výhled na pobřežní městečko Porto da Cruz a za ním v dáli Faial.

V Portele jsme měli v plánu přenocovat. Moc míst tady nenajdete. Šli jsme celkem na jisto podle starších doporučení do lesíka nad cestou kde odbočuje cesta PR5. Ten les je bohužel pokácený, ale stan jsme tam nakonec (teda až večer) postavili a spalo se nám tam dobře.

Místečko jsme si tedy obhlédli a šli jsme do jedné z restaurací na nějaké pivko, co taky dělat. Seděli jsme tam a hledali ubytování na zbylý týden, který budeme trávit především ve Funchalu. První noc jsme si pokryli opět v FX Hostelu a pak jsme měli 5 nocí v krásným ubytování v centru (The Marketplace apartments). To nás nakoplo do dalších dní, popravdě, už jsme se trochu na teplou sprchu a postel těšili. To ale neznamená, že se nám tohle putování nelíbí, to prrr! Když jsme dopili poslední pivko, protože už nám tu zavřeli, šli jsme se pomalu a hlavně nenápadně přesunout na místo našeho spánku. Trochu strášek byl, aby nás nikdo nevyčápl, ale tak uvidíme. Děláme si večeři a se stmíváním zalétáváme do spacáků.

Porto da Cruz a spánek na útesu

DAY 9 - 19.9.2018 - 8,2 km

Ráno nás probudil až brzký budík se svítáním. Rychle jsme sbalili stan, aby na nás nikdo nenaběhl a frčeli na autobus. Jeli jsme z Portely v 9:20 autobusem SAM č.53 do Porto da Cruz. Autobus stojí před restaurací (Restaurante Portela à Vista). Ale pozor, ta zastávka není označená, takže se buď zeptejte místních a nebo je to prostě před touhle restaurací, jak mají sezení, naproti autobusové zastávce v protisměru. Autobus stojí 1,95e/osobu.

Brzy jsme byli dole u pláže, cestou jsme si koupili něco dobré ke snídani. Je tam hezká promenáda s výhledem na východní útes až k nejvýchodnějšímu cípu Madeiry Ponta de Sao Lourenco (náš cíl). Snídaně za zvuku burácejících vln tříštících se o velké kameny chutná skvěle. Dnes budeme mít odpočinkový den. Musíme si „jen" odpoledne nastoupat na okraj útesu a začátek cesty Vereda do Larano. Jdeme si projít lehce pobřeží města. Po cestě jsme narazili na lihovar, vyrábějící mimo jiné místní rum.



Je zde udělaná volně přístupná expozice, kde pouští krátký film výroby rumu. Určitě toto muzeum a lihovar stojí za návštěvu. Můžete si zde rum, popřípadě ponchu i za rozumný peníz koupit. V našem případě to nepřipadalo teď v úvahu - kdo by to v té krosně, táhnul. A tak jsme si vše prohlédli a šli dál. Je tu pár pláží, kde se dá koupat. Nám moc nepřálo počasí - bylo zataženo a docela foukalo. Prošli jsme se kolem malého výčnělku ve městě (Carneiro) a zamířili odpočívat k bazénu (Piscinas Municipais). Zde jsme strávili celé poledne. Luštili jsme křížovky, polehávali, prostě nabírali jsme síly na posledních pár dní s krosnou. Kolem 15. hodiny jdeme do vedlejší restaurace na nějaké normální jídlo.

Dávám si salát s kuřecím masem, Linda vepřový steak s hranolkama a samozřejmě to spláchneme Coralem. Pak už se vydáváme JV směrem na útes a začátek cesty Vereda do Larano. Nejdříve jdeme podél pláže, pak už začínáme stoupat městečkem nahoru. Zapomněl jsem podotknout, že je potřeba vzít v Porto da Cruz vodu. Další den jdeme celou trasu až do Canicalu bez možnosti doplnit vodu a taky ji potřebujeme na dnešní večeři a snídani. Možnost doplnit vodu je z kohoutku kousek od kostelíku ve městě. Dost jsme se zafuněli (zafuněl), a tak po cestě dáváme ještě kolu po cestě v kopci. Pak už vystoupáme až ke staré nefunkční lanovce a pokračujeme rovně už po prašné cestě a hledáme místo kde postavit stan.

Nejlepší místo je asi po pár set metrech, kde se široká cesta začne zužovat na klasickou úzkou veredu. Tady je fakt hezké místo na spaní, alespoň co se výhledu týče. Jinak musíte trochu odklidit kamení. Píšeme deníček, vaříme jídlo a čaj a připravujeme se ke spánku. Na noc a zítřek hlásí lehký deštík. Snad se nám to na poslední den nezkazí.


Severovýchodním útesem až na nejvýchodnější část ostrova - Ponta de Sao Lourenco

DAY 10 - 20.9.2018 - 15,9 km

V noci nás vzbouzí hrozné zkřeky, což dělali racci, které hnízdili někde nad námi nebo tam přelétali. Brzy ráno mi zas vzbudil lehký deštík, jež bubnoval na stan. Ráno naštěstí vypadalo lépe a opravdu v noci spadlo jen pár kapek. Vaříme si kašičku a vyrážíme směrem na sedlo Boca do Risco, Canical, a nejvýchodnější cíp Madeiry - Ponta de Sao Lourenco. Vycházíme opět hodně brzy asi hodinku po východu slunce a nejdříve je lehce zamračeno. Cesta je fakt hezká, na možná trochu nebezpečných místech je zábradlí. Jde se stále cca 350 m nad mořem na strmém útesu. Překvapivé je, že i tady je to stále dost zelené. Pokračujeme do Boca do Risco, kde už sluníčko praží v plné síle a krásně nám osvěcuje celé útesy. Tohle sedlo, tahle vyhlídka opravdu stojí za to, je to nádhera.

Po tom co jsem sebral bradu, která mi padla údivem na zem, jsme dali lehkou sváču a vyrazili dále. Zde na sedle se odpojujeme z cesty Vereda do Larano a jdeme na cestu Vereda Boca do Risco - Canical. Tady ta cesta občas připomíná drápání se po prašné cestičce nahoru. Už jsme nešli po vrstevnici, ale lehce jsme na střídačku stoupali a klesali.

Cestou se zase mění krajina, jdeme nejdřív jen skrze bodláčí, pak nízké keře, listnaté stromy, eukalypty a pak už „měsíční" vyschlá krajina těsně nad Canicalem.

Do Canicalu se schází kolem hřbitova na velký kruháč. Rozhodli jsme se, že na Sao Lourenco se necháme svézt autobusem, a poté si to dojdeme až k nocovišti, kousek od Casa do Sardinha. Měli jsme proto dost času, zastavili jsme se v místním baru na kolu a sendvič a poté pokračovali k oceánu.

Když Linda uviděla na mapě bazén, bylo to jasný. Za 1,50 eur/os jsme si užili pěkný bazén s lehátky, sprchami i s přístupem do oceánu, který jsme také využili. Zde jsme odpočinuli a cca v 15 hod odjíždíme autobusem SAM 113, z Canicalu na Baía D´Abra, kde je parkoviště a začátek cesty PR8 - Vereda da Ponta Sao Lourenco. Je třeba si vzít s sebou vodu. Na východním poloostrově je velký provoz turistů, i hodně čechů jsme zde potkávali. Zase jsme v úplně jiné krajině.




Zde není nic, jen kameny, nádherné zbarvené skály, téměř žádné rostliny a ještěrky. Cestou je několik vyhlídek na skalní masivy a na celé východní pobřeží až k Porto da Cruz, ze kterého jsme přišli. Nikam jsme nepospíchali a tak jsme si cestu užívali. Šli jsme až k Casa da Sardinha. Zde podle dřívějších zpráv nebylo nic, pouze rozpadlá budova plná švábů.

A ejhle, nyní je tam nová opravená restaurace, s pěkným sezením venku. Velice nás to překvapilo, tak jsme si koupili kolu a přemýšleli, jak sem tahají zásoby a jak se každé ráno a večer obsluha dopravuje sem a zpět, přeci jen je to dlouhá cesta z parkoviště. A pak jsme na to přišli, kousek od nocoviště se dá sejít k moři a tam byla zakotvená malá loďka, kterou sem obsluha jezdí a kterou nejspíše dovážejí i zásoby. Kdo by nechtěl jezdit do práce lodí :).

Místo pro postavení stanu je hodně pěkný. Kolem je postavená zídka z kamene, takže tu asi ani moc nefouká. A ten výhled. To jsme si za tu 10 denní dřinu zasloužili. Opravdová nádhera. Tak si stavíme stan, vaříme véču, fotíme západ slunce a jen tak se kocháme pohledem na osvětlené města, jako jsou Funchal, Machico, Canical. Už se těšíme na poslední spánek ve stanu a zavrtáváme se do spacáků.

Hurá anebo nehurá do civilizace

DAY 11 - 21.9.2018 - 15,3 km

Občas nás z klidného spánku vyrušila letadla, která nám přelétají nízko nad hlavama. Vstávali jsme dost brzy a vyrazili jsme po východu sluníčka na nejvýchodnější bod, na který se dá dojít - Pico do Furado. Odtud je vidět už nepřístupný ostrůvek navazující na Sao Lourenco. Na konci je vystavěný maják. Je tu dechberoucí výhled na velkou část ostrova.

Když se pokocháme výhledy vydáváme se zpět ke stanu a pomalu balíme. Zaběhnu si ještě smočit nohy do oceánu a vydáváme se zpět na parkoviště, odkud pojedeme busem do Funchalu. Nejdříve cestou potkáváme jen pár lidí, které sem šli za ranními fotkami.

Poté už jsou to náhodné davy, které většinou vysadily z autobusu. Je zajímavé jak je tento výběžek ráno rozdílný od večera. V každou denní dobu ho sluníčko jinak osvětluje a vykouzlí na skalách jiné odstíny barev. Už nás přeci jen bolí nožky a hlavně záda od těžkých batohů a tak se pomalu ploužíme na parkoviště. Nemáme kam spěchat, autobus nám jede v 11:30. Jedem opět autobusem SAM číslo 113. Na parkovišti jsme včas, tak si leháme pod některou z palem a odpočíváme. Překvapuje nás, v čem jsou lidi schopný jít po takovémto, hodně kamenitém terénu. Není neobvyklé potkat slečnu v sandálkách na klínku nebo balerýnkách. Nasedáme už do autobusu a vyrážíme do Funchalu.


Vystupujeme na pobřeží a první naše cesta vede do McD. Dáme si nějakou tu zdravou svačinku a jdeme se ubytovat do již námi známého FX Hostelu. Zde zahazujeme bágly a letíme do teplé sprchy. Uuuuu to je skvělý pocit. Musím dodat, že i když byly například u bazénů sprchy, tak teplou vodu člověk jen tak nepotká. Chvilku poleháváme a pak obouváme tenisky a vyrážíme nakoupit nějaké normální a čisté oblečení na zbytek výletu. Navštívili jsme pár obchodů a něco pokoupili. Cestou jsme se šli projít do parku (Parque Santa Catarina) sešli dolů k přístavu a navštívili muzem rodáka - Cristiana Ronalda CR7. Trek přes ostrov nás hodně vyčerpal. Přeci jen jsme se už těšili na trochu odpočinku. To ale neznamená, že jsme si to neužili, naopak! Bylo to nádherné putování neskutečně pestrou, rozmanitou, stále zelenou, kopcovitou (někdy až moc) krajinu.

SHRNUTÍ TREKU

Někoho možná zajímá, co jak kde stojí, kde a jak spát a co jsme třeba pili a jedli, tak se to pokusím shrnout do pár krátkých odstavců


Jídlo

To jsme si nesli vlastně pro dva lidi na celou dobu treku. Pokud však byla možnost, někde jsme něco snědli (toast,sušenku,burgřík), anebo něco pokoupili (pečivo, sýr, salám apod.). Vesměs jsme teda nesli k jídlu všechno, co neobsahuje vodu (aby to nebylo tak těžký). Takže polévky z pytlíku, ovesné kaše, čočku, bramborovou kaši z pytlíku apod. Jídlo jsme normálně dochucovali nějakým kořením a k vylepšení jsme měli jednu speciální ingredienci - šišku lovečáku, která sakra zvyšovala kulinářský level. Vše co jsme vařili jsme dělali na kempingovém vařiči a plynové bombě (cca 220g). Bomby jsme raději pro 2 lidi nesli dvě, ale spotřebovali jsme jen jednu. Dál jsme s sebou táhli sušené maso Jerky různých příchutí. Proteinové tyčky, sušenky a sójové suky nechyběly stále v kapse. Pokud by vám někde došli zásoby, není problém sejít/sjet celkem rychle na okraj ostrova do jednoho z městeček a někde něco dokoupit. Ceny očekávejte všude na ostrově přibližně stejné - lehce dražší než u nás.

Pití

Téměř celou dobu jsme žili z vody, která teče v levádách. Čepovali jsme ji teda u různých kohoutků, který všude možně jsou. Jsou místa, kde vodu nepotkáte, tak ji musíte táhnout více (viz cesta na Pico Ruivo nebo z Porto Moniz do Canicalu). Z tý vody se ani jeden z nás nepos*al a nemuseli jsme používat žádný tablety nebo tak něco. Naopak nám pak vůbec nechutnala chlorovaná voda ve městě. Doporučuju vzít šumáky na občasný dochucení něčím sladkým. Ke snídani, nebo když bylo chladno, jsme si dělali čaj a nebo kafe 3v1. Po cestě jsme narazili na hospody,restaurace a bary, kde jsme si koupili třeba pivko, limonádu, nebo doplnili cukry kolou. S cenama je to podobné jako u jídla. Někde je kola za 4 eura, někde za 1 euro. Mimochodem, hodí se mít na cestu nějakou hotovost, ale to je asi jasný.

Spánek

Celých 10 nocí jsme spali ve stanu. Měli jsme větší stan, vešli se tam k nám i krosny, nechtěli jsme nechávat nic venku kdyby pršelo. Na počasí jsme měli štěstí,takže to bylo asi zbytečný ale sicher je sicher. Jen jednu noc jsme spali v kempu (Porto Moniz), kde je možnost se vysprchovat a dokonce v teplé vodě. Taky je to jediný místo,kde se platilo. Ostatní místa byli buď místa pro nocování,nebo prostě někde divoce (v Portele, na útesu u Vereda da Larano). Většinou jsou místa vybavený aspoň kohoutkem s vodou, někde ale vůbec - mějte dostatek vody na vaření (Caramujo, Larano, Ponta de Sao Lourenco). U některých míst je dokonce možnost normální toalety. Spali jsme v normálních spacákách a zima nám nebyla. V noci teplota v tomhle období většinou neklesá pod 10 °C. Spát pod širákem je asi taky možné, občas padá mlha a je po ránu vlhko. Ohledně zvířat nemusíte mít strach, za celou dobu jsme nepotkali kromě ještěrky, jedné myši, mravenců a pavoučků žádné hady a velké pavouky. Nejspíše na ostrově ani nic takového nežije. Na ostrově je volné kempování zakázané, na ostrově je ale spoustu míst, kde je možné stanovat. Správně byste na tyto místa měli mít podle datumu povolení. Vše ohledně kempingu a jednotlivých míst najdete na MadeiraCamping. Doporučuju přečíst, prohlédnout, vyplnit povolení.

Navigace

Pro navigování na treku v terénu jsme používali hlavně offline mapy.cz. Doplňovali jsme to novou verzí Kompass papírové mapy. Asi není špatné to kombinovat a doplňovat. Nicméně jsem si nehrál na hrdinu a občas kouknul na telefon, kde jsme na mapě, abychom se neztratili (a opravdu neztratili). Trasu jsem měl nastudovanou dopředu a tak nás toho moc nepřekvapilo. Jak jsem se zmiňoval někde v nahoře - je dobrý sledovat stav levád na stránkách VisitMadeira. Na zákazy a výstrahy dejte - občas se pohybuje člověk na hraně skály a není radno si zahrávat. Značení cest není nikterak převratné, ale většinou není moc možností. Jak říkám, občas si zkontrolovat na mobilu, kde člověk jde, nebo jestli jde dobrým směrem. Dobré je sledovat také počasí. My jsme měli skvělé počasí, celou dobu nezapršelo, ale některé cesty na skále,nebo po písčitém kopci by člověk v dešti nebo mokru sjížděl po prdeli.


A CO JINAK NA MADEIŘE?

To ale NENÍ všechno, tímto trekem bychom viděli jen malou část ostrova. Zbytek dovolené jsme byli ubytovaní v apartmánu blízko centra. Jak ve Funchalu, tak různě po celém ostrově jsou aktivity, které za to stojí vyzkoušet. Je zde možnost jezdit na kole, jet pozorovat delfíny a velryby, možnost canyoningu, surfingu, atd. Ohledně všech možných i nemožných aktivit je dobré pořádné prohlédnout VisitMadeira. Jsou tu rozdělené aktivity na vodě, pod vodou, ve vzduchu, na zemi apod. Je to tu všechno skvěle popsané. Na těhle stránkách jsou i téměř veškeré akce po ostrově, jako jsou například mezinárodní den turismu, festival vína, oslavy Kryštofa Kolumbuse atd. Zkrátka člověk by se zde zabavil na dost dlouho. Nebudu popisovat každý náš zbylý den zvlášť, spíše popíšu další zajímavá místa, aktivity, zajímavosti a důležité informace. Doporučuji navštívit informační centrum. Paní je zde připravená na turisty a poradí, kde co je a jak to najít, jak se kam dopravovat. Určitě je dobré si vzít pár letáčků a sledovat okolní dění v ulicích. Téměř v každé roční době je na Madeiře nebo ve Funchalu nějaká oslava, slavnost, koncert, mezinárodní den něčeho apod.


  • Zahrady a parky

Na Madeiře i v samotném Funchalu je spousta parků, krásně udržovaných, většinou s jezírkem nebo fontánou. Ve Funchalu jsou dvě botanické zahrady - Jardim Botánico a Monte Palace. My jsme si vybrali druhou zmiňovanou v městečku Monte, kam se dá dobře dopravit autobusem z centra anebo se svézt lanovkou, která vede přes město a nabízí hezké výhledy. Vstupné do zahrady je celkem vysoké (15 euro/osobu).

Dostanete plánek a pak se procházíte mezi mnoha druhy květin, keřů, stromů apod. Jsou zde různé tématické stavby, vodopády, jezírka. Je zde i napodobeniny tradičních domků ze Santany. Strávili jsme tu několik hodin. Je to přehlídka nepřeberného množství květů, barev a vůní. Zahrada zavírá v 18:30.

  • Madeira Toboggan

Jedna z místních atrakcí, takové lákadlo pro turisty. Myslím si, že by to měl každý zkusit. Jde o jízdu na dřevěných saních po asfaltě, které řídí 2 tradičně oblečení týpci. Občas to docela sviští a je to sranda. Cena je cca 25 e/osobu. Začátek této trasy je právě na vstupu/východu ze zahrady Monta Palace. Dovezou vás na saních asi 2 km z kopce. Po cestě vás několikrát vyfotí a pak vám fotky hned při výstupu nabízí. Zpátky do Funchalu můžete jet taxíkem, nebo pěšky pár km z kopce.

  • Pozorování velryb,delfínů na oceánu

Když půjdete na pobřeží, je tu velké množství společností, které se pozorováním velryb a vyjížďkami na loď zabývají. Vesměs záleží na vás co od výletu očekáváte. Může se stát, že při vyjížďce uvidíte hodně druhů ryb, ale taky třeba nic. Velká pravděpodobnost, že něco uvidíte je, když pojedete lodi typu speedboat - rychlý, malý, motorový člun. Pohodlí na této lodi ale moc není. Po celou dobu plavby sedíte na lodi v záchranné vestě na sedačce. My jsme si vybrali vyjížďku na katamaránu se společností SeaBorn (35 euro/osobu). Je to velká loď, na přídi je natažená síť, na které můžete ležet, je zde i bar, toaleta - prostě pohodlí a příjemný výlet. Měli jsme štěstí,viděli jsme 3 velryby a 2 delfíny. Ke konci plavby nás zavezli kousek od pláže pod vyhlídkou Cabo Girao a byla zde koupačka, skoky do vody z katamaránu, pozorování rybiček s potápěčskými brýlemi. Skvělý, asi 3 hodinový výlet.

Co se týče výletů na lodi, tak se dá také jet na celodenní výlet na Porto Santo (ostrov SV od Madeiry) anebo na neobydlené ostrovy Desertas. Je to celkem drahé a na celý den. Do našeho plánu se to nehodilo.


  • Koupání

Snad v každém městě je možnost koupání se v přírodních bazénkách, bazénech, nebo prostě v oceánu. S tím oceánem bych byl opatrný, občas je dost rozbouřený a asi to není úplně bezpečný. V Porto Moniz jsou jak placené, tak neplacené přírodní bazénky a jsou fakt moc hezké. Když je dost rozbouřené moře tak přes hranu bazénku létají velké vlny a je to zážitek. V Porto da Cruz jsme také byli, je zde malý bazén, nic moc udržovaný. V Canicalu byl moc hezký bazén i s přístupem do oceánu. Ve Funchalu musíte od centra popojít kousek dále do části Sao Martinho. Zde je velké množství bazénků (všechny jsou stejně drahé). Záleží jen na vás, který chcete. Jsou zde občas i skokánky do oceánu, které jsme ale nevyužili. Bazény i přilehlý vstup do oceánu hlídá většinou několik plavčíků.

  • Půjčení auta

Jeden z nejčastějších dopravních prostředků je auto z půjčovny. Dělá to tak asi 90 % lidí. Je to pohodlné, ale přijde mi to celkem drahé. Auto se dá půjčit už na letišti, je zde hodně společností. Ve Funchalu jsou také, doporučuji společnost 7M Rent a car . Skvělý přístup, milá obsluha, fajn cena. Mají i hodně dobré hodnocení na google. My jsme si půjčili Mitsubishi SpaceStar (asi 2. nejslabší auto) za cca 90 euro na 2 dny, včetně všech poplatků a pojištění. Žádná záloha se zde skládat nemusela. Někdo doporučuje silnější auto. Pro 2 lidi něco takového bohatě stačí.

Pokud by to bylo pro 4, je třeba sáhnout do něčeho silnějšího, nicméně oni vám něco doporučí a hlavně ne na úkor vyšší ceny, ale kvůli vašemu pohodlí a bezpečí. Pokud si auto půjčíte, dávejte pozor na měření na dálnicích. Jsou zde různě radary v tunelech apod. Na ostrově není proč, ani kam spěchat. Na úzkých klikatých cestičkách vaše průměrná rychlost stejně nepřevyšuje 30 km/h. Já jsem si osobně řízení nesmírně užíval.



Turistické trasy

Oproti trasám, které jsme zdolali během 10 denního přechodu přes ostrov je na ostrově nepřeberné množství dalších levád a vered. My jsme si během zbytku pobytu udělali výlet na některé z nich.


Levada Caldeirao Verde a Levada Caldeirao do Inferno:

Tyhle levády jsou kousek od Santany, s nástupem v Queimadas. Nejprve jdete po PR9 Levada Caldeirao Verde, která následně navazuje na Inferno. Leváda je to pěkná, celkem pohodová s krásnými výhledy. Na konci PR9 na vás čeká nádherný vysoký vodopád Verde s jezírkem. Je to obrovský a impozantní kotel. Jelikož nám jedni Češi říkali, že na vodopád Inferno nemá cenu chodit, že je v tohle období dost vyschlý, nepokračovali jsme dále na Inferno. Mít více času, určitě bychom tam vyrazili. Na tyto levády není špatné vzít čelovku, je zde několik tunelů, některé i zatáčí a tak není vidět na konec. Tyto 2 levády jsme měli naplánované na přechodu přes ostrov. Nakonec jsme byli rádi, že jsme je šli až na lehko, jelikož tunely nejsou úplně prostorné a občas bylo nutné jít skoro na čtyři. Nedokážu si představit, jak tam taham krosnu v blátě a mokru v takto úzkých tunelech. Levády nelze jít jako okruh, chodí se tam a zpět většinou. Je zde ještě jedna možnost - jít přes dlouhý tunel k elektrárně Faja da Nogueira a poté dále podél koryta řeky směrem do Sao Roque do Faial, což byl náš původní plán na treku.

Levada do Moinho, Levada Nova:

Je okruhová leváda - jedna navazuje na druhou. Levády jsou nad sebou, přičemž Moinho je níže a Nova o pár set metrů výše. Je tak na vás, jak tento okruh jít. Nástup na Levadu do Moinho je v Ponto da Sol - u kostelíka Igreja da Lombada. Bylo zde upozornění na nějakou práci, jelikož občas v deštivé období padají kameny ze skály a levádu či zábradlí poničí. Tudíž jsou zde místa, kde musíte jít trochu opatrněji. Na konci levády se jde chvilku do schodů na Levadu Nova. Odměna na vás čeká cca v polovině celého okruhu. Je zde cesta pod vodopádem. Zajímavé, a zase trochu odlišné než ostatní levády. Pak již projdete tunelem (čelovka se hodí) a jdete dále,vysoko nad údolím směrem zpátky na konec/začátek levády. Pak už sestoupíte vesničkou zpátky ke kostelíku v Lombadě.

Další 2 trasy, které vypadají velmi zajímavě, nicméně se do našeho nabitého programu nevešli.

První je Vereda do Arieiro (PR1) - je cesta spojující vrcholy Pico Arieiro a Pico Ruivo. Je to mírně náročná cesta, s velkolepými výhledy na celé centrální pohoří. Výchozí bod je na Arieiru a většinou to lidé chodí tam a zpět.

Druhou zajímavou trasou je Vereda da Lagoa do Vento. Je to jedna z cest vedoucí kolem Rabacalu. Cílem trasy je jezírko Vento, do něhož padá vysoký vodopád a ze kterého dále pokračuje další vodopád. Oba dva vodopády jsme již pozorovali z Levády do Risco.


  • Kostely, katedrály, kapličky

Madeiřani, asi tak jako všichni Portugalci, jsou dost věřící lidé. To odpovídá tomu, že téměř v každé zapadlé vesničce je nádherný kostel nebo kaple. Většinou jsou kostely volně přístupné. V kostelech není až tak přehnaná bohatá výzdoba. Je zde hodně dřeva (podlahy, stropy, lavice). Působí to mnohem útulněji. Za dobu na ostrově jsme navštívili pár takovýchto kostelíků.

  • Cabo Girao

Strmý mořský útes asi 10 km od Funchalu. Na nejvyšším bodě útesu je turistická vyhlídka cca 650 metrů nad mořem. Je zde vidět prosklenou podlahou na políčka a pláž u oceánu. Vstupné na vyhlídku se neplatí, turnikety jsou otevřené.

  • Cristo Rei do Garajau

Socha Krista byla instalována v roce 1927. Neslouží jen jako krásná vyhlídka, ale v noci má osvícená socha orientační význam jako maják. Na vyhlídku Ponta do Garajau, pár set metrů pod sochu, byl kvůli rozbitému dřevěnému zábradlí zákaz vstupu. Autem se dá dojet až na parkoviště kousek od sochy.


  • Ponta do Pargo

Nejzápadnější místo Madeiry. Při povedeném počasí je zde nádherný výhled na pobřeží divoké pobřeží směrem k Porto Moniz, tak na druhou stranu směrem k Calhetě. Na vyhlídce je maják a když přijedete včas, měl by být přístupný s nějakou expozicí či prohlídkou. Na vyhlídku se dá opět dojet autem.

  • Pico Arieiro

Třetí nejvyšší vrchol Madeiry (1818 m). Jeden z mála vrcholů, který je přístupný po silnici autem za cca 30 minut z Funchalu. Na vrcholu je vidět již z dálky bílá kopule sloužící jako vojenský radar, také je tu restaurace a prodejna suvenýrů. Pico Arieiro je oblíbeným místem na východ i západ slunce. Pro velké množství turistů je vrchol výchozím bodem pro oblíbenou trasu na nejvyšší horu Pico Ruivo (cca 2-3 hodiny).

  • Curral las Freiras

Obec, která leží v hlubokém údolí. Ač neleží daleko od Funchalu, byla tato vzdálenost téměř nepřekonatelná, jelikož tuto vesničku obklopují obrovské horské masivy. V posledních letech zde byl vybudován tunel. Přízvisko Freiras dostalo tato vesnička až poté, co bylo údolí ve vlastnictví ženského kláštera svaté Kláry. Jeptišky se sem prý ukryly před piráty. Ve vesničce stojí za zmínku kostel svaté Kláry, ale není nikterak odlišný od ostatních kostelů na ostrově. Nejzajímavější je vyhlídka Eira do Serrado na stejnojmenném vrcholku. Tento výhled opravdu stojí za to, pod sebou máte celé údolí jako na dlani a taky máte pod sebou až 600 výškových metrů. Přístup je sem celkem snadný, dá se sem dostal dobře autem na parkoviště k restauraci a prodejně suvenýrů.

  • Grutas de Sao Vicente

Jeskyně ve městečku svatého Vincenta. Odlišnost oproti jeskyním třeba u nás je, že tyto jeskyně nejsou vápencového původu ale sopečného původu, tak jako celý ostrov. Proto v těchto jeskyních proto neuvidíte například krápníky. Tyto podzemní chodby vyhloubil silný proud lávy před cca 900 000 lety při formování povrchu ostrova. Po zaplacení vstupného na vás čeká cca 1,5 h dlouhá prohlídka jeskyní, vysvětlení principu formování jak jeskyně, tak celého ostrova vulkanickou činností. Závěrem je promítán krátký 3D film popisující právě vulkanickou činnost.

  • Muzea

Na ostrově je spoustu muzeí, my si vybrali jen pár.


Museu CR7 - Museum žijící legendy, fotbalisty Cristiana Ronalda. Narodil se zde na Madeiře, kde i začínal svoji fotbalovou kariéru. V museu má obrovské množství trofejí, jak klubových, tak individuálních, dále dresy, kopačky, míče apod. Má zde i vystavené Zlaté míče pro nejlepšího fotbalistu světa. Vstupné je asi 5e/osobu.

Museu de Electricidade - Musem elektrické energie na Madeiře. Je zde vidět vývoj a rozvoj elektrické energie a energetických zdrojů na ostrově. Je zde trvalá expozice parního stroje, parní turbíny, kola vodní turbíny, transformátorů apod. Najdete tu také odpovědi na otázku kolik a jak se na Madeiře vyrábí elektrická energie. Část horního patra slouží pro interaktivní ukázky a „hrátky" s vědou asi především pro děti, my si taky všechny vyzkoušeli.



Museu de Historia Natural do Funchal - Je historickým přírodním muzeem. Obrovská výstava fauny na ostrově, vycpané všechny druhy ptáků, hmyzu, plazů, ryb, ale i savců. Můžete zde nalézt také koutek geologie a něco z místní flóry. Ve spodní části muzea můžete navštívit menší aquarium s rybami.

Casa Museu Fredérico de Freitas - Dům doktrora Frederica Freitase, který byl především právník a notář, ale také obdivovatel umění. Jeho dům je především zevnitř umělecký skvost. Jsou zde nádherné kusy nábytku, ozdob, světel, dekorací většinou ze speciálních, drahých materiálů. Nejvíce nás zaujala kuchyň a hlavně knihovna. Bohužel zákaz focení.

Toy museum - Je situováno ve staré části města. Krátká samostatná prohlídka vás provede „vývojem" hraček, asi především v Portugalsku. Pány určitě zaujme celá místnost s vystavenými angličáky. Pro dámy může být místnost s panenkama (bohužel v době naší návštěvy zavřená). Jedna z místností obsahuje velkou železnici pro vláčky. Hledali jsme stavebnici Merkur (nebyla), našli jsme však Lego. Museum není velké, prohlídka vám zabere pouze chvilku.

  • Zona Velha

Stará část města Funchal. Romantické, působivé, kouzelné... Asi tak bych to definoval. Zona Velha je známá především malovanými dveřmi. Vzniklo tak nádherné místo plné uměleckých děl. Je tu mnoho klasických restaurací, můžete si večer sednout do jedné z místních restaurací nebo baru, dát si ponchu, víno či pivo k místním jídlům a poslouchat u toho muzikanty hrající před barem. Z této staré části města dýchá ta historie a ten pravý madeirský život.

  • Mercado dos Lavradores

Místní každodenní trh. Můžete tu koupit veškerou zeleninu a hlavně ovoce, na které si jen vzpomenete. Každý prodejce vám dá hrozně rád ovoce ochutnat. Takže jdete z trhu i najedení :D. Mají tu spoustu druhů Maracuji - lemon, apple, strawberry apod., spoustu druhů a tvarů banánů (silver, gold, apple) a také ovoce neznámé - plod námi známé Monstery (Filodendron) Skvostné, neboli Monstera Deliciosa, vypadající jako zelená šiška. Opravdu výtečné ovoce připomínající chuť banánu, ananasu a kiwi. Vžili jsme si pro tento druh název Bananas. Mimo ovoce a zeleninu můžete na trhu nakoupit velké množství čerstvých ryb. Je to i zážitek koukat, jak porcují obrovského tuňáka, popřípadě jak stahují k prodeji místní rybu Espada. Je to taková ošklivá, černá, zubatá ryba. Ve vrchní části trhu mají ovoce také, mají zde ale i různá koření, sušené listy eukalyptu, vavřínů, sušené ovoce či chilli papričky. Na trh jsme zašli několikrát a bananas si odvezli i na ochutnávku domů.

  • Jídlo a pití

To by člověk nepoznal zemi, aby nenavštívil madeirskou restauraci a neochutnal něco z místního jídla a pití.

Jako předkrm si můžete dát bruschettu, nebo tradiční madeirský chleba (Bolo de Caco) pomazaný česnekovým máslem. Madeira je ostrovem s rozšířeným rybolovem,a proto není divu, že se jídelníček v restauracích často skládá z ryb a mořských plodů. Mezi nejvíce oblíbené ryby je místní Espada (tkaničiče) - černá, úhořovitá, zubatá ryba. Téměř všude je také možnost si dát nějaký steak z tuňáka. Můžete si ale také dát kuželnatky či například krevety. Maso není na Madeiře také nic neobvyklého. Specialitou je Espetada - hovězí maso pečené na vavřínové větvičce, jako špíz. Jako příloha bývá často rýže, hranolky, grilovaná zelenina. Dezertem bývá po vydatném hlavním chodu nějaká zmrzlina, ovoce či nějaké sladký dortík. V restauraci většinou platíte hlavní chod a předkrm s dezertem je v ceně. Cena se pohybuje od 10-25 euro/osobu bez nápojů.

Mezi místní nápoje patří bezpochyby pivo, víno a poncha. Pivo značky Coral je výborným světlým ležákem. Tradiční madeirské víno připomíná Portské - sladší a silnější. Poncha je nejvyhlášenější a také asi nejvyhledávanější alkoholický nápoj na ostrově. Ponchu si většinou vyrábí každý bar zvlášť, přičemž základem je vždy místní pálenka z cukrové třtiny, med a šťáva z citronu - tradiční (Poncha Regional). Jsou i další druhy Ponchy - Maracujá , Tangerina, Pescador. Ponchu prodávají asi v každém baru a taky ve spoustu stáncích na pobřeží a v centru. Co se týče nealko nápojů, tak je zde k mání samozřejmě všude Cola a hlavně místní limonáda Brisa - doporučuji.

Mimo klasické místní restaurace můžete navštívit samozřejmě různé fastfoody (McDonald, Pizza apod) nebo místní cukrárny, kde prodávají právě výborný místní chleba s česnekovým máslem. Všude v ulicích můžete koupit výbornou zmrzlinu a nanuky. V obchodech s potravinami (nejoblíbenější Pingo Doce) mají veškeré potraviny, tak jako v ČR. Ovoce jsme chodili kupovat na trh, je určitě čerstvé a hlavně je to mnohem větší zážitek.

  • Nákupy

Funchal je opravdu vyspělým městem a tak je zde i mnoho obchodů s oblečením či doplňky. Můžete navštívit menší obchodní domy (Galerias Sao Lourenco, Marina Shopping) či větší (La Vie Funchal, Fórum Madeira). Můžete navštívit i menší kamenné obchůdky známých značek různě kolem centra (H&M, Zara, Lacoste apod.). Obchody se suvenýry, pohledy, tradičními produkty jsou na každém rohu ve Funchalu. Většinou se dá v obchodech platit kartou, nicméně hotovost se vždycky hodí.


Pár slov závěrem...

Pokud někdo přemýšlí kam vyrazit - Madeira je opravdu jedním z míst, které určitě stojí za to minimálně jednou vidět. Myslím si, že i já se sem jednou vrátím. Celkem jsme tu strávili 18 dní, ale stále je co objevovat a co navštěvovat. Madeira je neskutečně pestrý a rozmanitý ostrov. Nejde jenom o přírodu, kopce, faunu a flóru, ale taky o lidi, kulturu, architekturu nebo technický vývoj ostrova za několik let. Madeira je útočištěm turistů z celé Evropy a také všech věkových generací, jelikož zde najde zalíbení každý. Turismus je zde velmi oblíbený a je to také hlavní zdroj financí madeiřanů. A možná právě turismus může jednou způsobit, že Madeira již nebude taková jako dřív. Bude protkaná elektrickou sítí křížem krážem, dostupná na všech koutech a vrcholech, proděravěná silničními tunely skrz naskrz.

Doufám, že Madeira zůstane taková, jaká je a bude rájem a pastvou pro oči všech milovníku přírody. Nebuďme tedy lidmi, co chtějí mít všude restaurace, zásuvku na nabíjení či hotel s výhledem na moře. Buďme lidmi, co má rádi věci tak, jak jsou a přírodu tak, jak zde vznikla již dávno před námi. Myslím si, že jako neumíme krotit přírodní živle, tak nemáme právo ničit takovýto přírodní skvost jen kvůli našemu pohodlí. Nepopírám, že určitě civilizovanost je třeba, ale jak se říká - VŠEHO S MÍROU. :)


Tak a kam vyrazíme příště?

Tom a Linda


Comments

bottom of page